Deník IV. – 15 – Chumelí

Originální text

S Ivou jsem hrál také šachy. Samozřejmě, že jsem nad Ivou vyhrál.

Filipovi a Davidovi jsem postavil autíčko s přívěsem z Merkuru. Ale to vypadalo. Šroubky nedržely a proto vypadávaly. No vypadalo strašně. I když bylo vetchý, jezdilo rychle (když jsme do něj strčili). A když vypadl šroubek od podvozku, tak definitivně dojezdilo. Přívěs také dlouho nevydržel. Malí kluci ho rozmontovali.

Úplně to vidím. Řekl bych, že klasický výsledek mé práce a mé zručnosti. Já neuměl pořádně dotahovat matky na šroubkách. Možná to bylo i tou kvalitou šroubků a matiček, ale dost často se v závitu „kously“. Ale i snaha se počítá, chtěl jsem klukům udělat radost. 😍

Jsem zvědav, co Petr vymyslí. (Jeho plán, jak bych se mohl seznámit s Lenkou)

21. listopadu (pondělí) 1988

Víte, co Petr vymyslel? Nevíte. Tak já vám to povím. Petr vymyslel, že to dělat nebude.
Hm, tak to jsem musel upadnout do další těžké deprese a trudomyslnosti. 🙄
Petře, jestli budeš někdy číst tyto řádky, tak věz, že ti nic nevyčítám a dnes to naprosto chápu. Ale tenkrát jsem byl zoufalý a hledal pomoc všude.

Půl dne sněžilo. A neroztálo to. Je alespoň 7cm sněhu a to je listopad. Minulý rok sněžilo až v lednu. Ráno jsme koulovali Ivu, Marušku a Vlastu. Iva utíkala, jen se za ní chumelilo. Prima zábava.

Po škole jsem šel s Filipem, Davidem a taťkou domů.

Když jsme přišli domů, šel jsem jezdit na sáňkách s malýma klukama. Když nás to přestalo bavit, šel jsem se na chvíli koulovat s Vackem.
To je stejně ujetý, jak jsme se dost často oslovovali příjmením.

Potom jsem šel domů a učil jsem se matematiku a literární výchovu (básničku Máj). Učil jsem se do půl desáté.
No jo, klasika, vzorný student.
Máchův Máj. Jak já tuhle lyrickoepickou skladbu nesnášel. 😫
No jen se zkuste naučit alespoň první odstavec. Ukázka níže.  Budete bouchat hlavou do zdi. 😲

22. listopadu (úterý) 1988

Petr, když zjistil, že to pro něj bude snadnější (že ji zkouluje) + (já tomu zabráním), řekl, že to pro mě udělá. Chudák, ten to se mnou musel mít hodně těžké.

Jenže nám odpadla jedna hodina a já nechtěl čekat. Ke všemu to nebylo jistý (Petr dostal z občanky žouli). Tak jsem šel domů s Jakubem a Ondrou Ženkovým a Ivou.

Po cestě jsme se trochu koulovali.

Já si každou hodinu (když jsme v kabinetě fyziky), beru nějakou starou školní knížku. Asi z vyřazeného fondu. Už jich mám hodně.

Vzal jsem si: …. Pokračování na další straně

Slovo autora

Petr to se mnou neměl jednoduché. Z čirého zoufalství jsem vymýšlel všechno možné, jak se s tou Lenkou seznámit. Přitom by možná stačilo za ní zajít, jen najít odvahu. Anebo alespoň poslat dopis a doufat.

Ten plán, že ji Petr bude koulovat a já ji, jak rytíř na bílém koni zachráním, no nevím, asi by to vypadalo dost komicky. Asi by to vypadalo dost směšně, jak Petr, který byl o hlavu větší než já, přede mnou strachy utíká. To by musela být úplně padlá na hlavu, aby to divadlo neprokoukla. Ale třeba by ocenila snahu.

Bohužel si myslím, že k realizaci tohoto plánu nakonec nikdy nedošlo, a tak se výsledek nedozvíme.

První odstavec Máchova Máje:
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.