Deník I. – 15 – Bouchla jaderná elektrárna

Originální text

24. dubna (čtvrtek) 1986

Dnes někdo ukradl někomu aktovku. Vyšetřovalo se to ve škole.
Občas to někteří spolužáci již opravdu přeháněli. 🙄

25. dubna (pátek) 1986

Předevčírem mě bolela hlava až do rána. Ale stejně jsem šel do školy. To je dobře, protože do školy chodím rád. 😲
Bože, doufám, že tady si lžu do vlastní kapsy/deníku.

Byl jsem na závodech a vyhrál jsem medaili. Závod se jmenoval „O partyzánský samopal“.

26. dubna (sobota) 1986

Dnes jsme byli na plavání. Nelíbilo se mi tam, protože tam byla studená voda a velká hloubka.

Od Pavla jsem dostal tuto bedýnku.
Jednalo se o jednoduché mechanické počítadlo. Když se pohnulo levou páčkou, tak se na počítadle přičetla jednička.

27. dubna (neděle) 1986

Davídek hodně krát zvracel. Bylo mu špatně, ale taky se někdy usmíval. (Děcka vydrží víc než dospělí). Byli jsme také na letišti. Seděl jsem i zavřen v kajutě, ze které včera skákali. Ale letět jsem nemohl, protože by mě bylo špatně.

Dokonce mají nový typ plachťáků.

28. dubna (pondělí) 1986

Iva dnes dostala čtyřku. Musela se učit.

Také mě bylo špatně. (Zvracel jsem). Asi jsem chytil nějakou tu virózu od Davida.

29. dubna (úterý) 1986

Byli jsme na plavání. Bylo to ve Vysokém Mýtě. Jeli jsme tam autobusem. Bylo to od Transporty.

BOUCHLA JADERNÁ ELEKTRÁRNA (ČERNOBYL) 😱

30. dubna (středa) 1986

(Kreslení)

Soudruh učitel nám řekl: „Půjdeme se podívat na koně“. A taky jsme šli. Bylo to nádherné. Večer byli čarodějnice. Udělal jsem nádhernou.

1. května (čtvrtek) 1986

Do školy se nešlo, protože je 1. máj, čili Svátek práce. Jezdila tam pěkná auta.

Kubelkovi vyhodili jednu starou motokáru a trochu starou závodní motokáru na šlapky. Vzali jsme si to do klubu.

Vlastně to jsem vám neřekl, my máme malý klub. Klub se jmenuje: „Strážci!!!!“.
K založení klubu Strážců nás tehdy vedl populární komiks Strážci. Byl pro nás dobrým vzorem chování.

2. května (pátek) 1986

Nejdřív jsme jeli do parku, kde byla pouť. Díval jsem se na svůj rodný kostel, kde mě křtili. (prý rodný kostel, bože).
Zřejmě mluvím o farní kostelu sv. Martina ve Slatiňanech.

Iva si také rozbila hlavu.

A večer jela celá ulice na výlet na horu Kometa. Když jsme se vraceli, tak jsme zabloudili. Ale dobře to všechno dopadlo. Viděli jsme močál.

Slovo autora

Závod „O partyzánský samopal“ si lehce pamatuji, šlo o orientační běh na několik kilometrů, jehož součástí byly i různé disciplíny, např. střelba ze vzduchovky (moje oblíbená disciplína, ve které jsem vynikal), orientace v terénu a v mapě, luštění šifer, překonávání překážek apod.

Tenkrát jsem pohořel v základní kvízové otázce „z kolika svazových republik se skládá Sovětský svaz“. Taková úplně začátečnická otázka a já v ní vybouchl. To jsem byl tedy příkladný pionýr. 😬

Jako dítě jsem trpěl na časté migrény provázené zvracením, které naštěstí v dospělosti téměř vymizely. Také se mi dělalo již po pár kilometrech autem velmi špatně, jakékoliv cestování pro mě představovalo velká muka a ani Kinderyl mě občas nezachránil.
Když jsme například vyrazili na Seč, tak již nahoře nad zákrutami v Rabštejnské Lhotě přišlo první zvracení. Na celých zhruba 20km jsem pak zvracel ještě několikrát.

Hrozně slabý kus. 😊

Strojírenský podnik Transporta Chrudim. To byl tehdy pojem. V továrně pracovalo v době rozkvětu přes čtyři tisíce lidí a jednalo se o největšího zaměstnavatele v regionu. V Transportě pracoval po celý svůj život i můj táta. Každý den, za jakéhokoliv počasí, v létě, v zimě, tam i zpět jezdil na kole (trasa asi 3km).

S Transportou to hned po revoluci dopadlo velmi neslavně. Smutný příběh.

Jaderná elektrárna Černobyl ve skutečnosti vybouchla již v sobotu 26. dubna 1986 v časných ranních hodinách. Když si dnes zpětně uvědomím, mám dojem, že nechybělo mnoho a naše životy mohli dost předčasně skončit nebo jsme mohli být postiženi velmi nepříjemnými trvalými následky. Nevím, jak to vnímali dospělí, ale my jako děcka jsme se tím příliš neobtěžovali.

Jediné co si významněji pamatuji, že jsme museli nosit povinně pláštěnky a igelitové sáčky s gumičkou na boty, kdyby začal pršet radioaktivní déšť. Nemyslím si, že by nás ten igelit zrovna dvakrát ochránil.

Ohledně černobylské havárie samozřejmě doporučuji úplně skvělý seriál Černobyl. 👍

Pálení čarodějnic. To byl jeden z mých nejvíce oblíbených svátků. Často jsme jezdili pálit čarodějnice do slavické obory, kde měl strejda známého hajného. Byla tam hromada dětí a my dlouho do noci pobíhali po temném lese a loukách. Čarodějnice tam bývala vždy opravdu poctivá, dosahovala výšky několika metrů, stála na samotném kopci a věřím, že byla vidět ze širého okolí vzdáleného spousty kilometrů.

První máj, lásky čas. A také Svátek práce. To byl krásný komunistický svátek. Nejkrásnější byla spanilá jízda alegorických vozů. Taky jste si vyráběli „skobičáky“, abyste mohli sestřelovat balónky? Jako „skoby“ jsme používali kousky zvonkového drátu.

Pro ukázku menší fotogalerie alegorických vozů a jedno video z oslav prvního máje:

„Iva si také rozbila hlavu.“
Chudák Iva, ta vždycky na ty pády trpěla. Z nějakého důvodu u ní nefungoval jednoduchý obranný mechanismus, prostě si dát před sebe ruce.

“A večer jela celá ulice na výlet na horu Kometu. Když jsme se vraceli, tak jsme zabloudili.“
Je zajímavé, jak děti vidí vše obrovské, daleké a celkově vše přehnané. „Hora Kometa“ je místo dnešní rozhledny Bára. Pod rozhlednou je již dávno nefunkční bývalá restaurace Kometa. A že bychom se dokázali v lesích na Podhůře nějak ztratit, o tom reálně dost pochybuji. Ale asi to bloudění mělo takovou příjemnou tajuplnou atmosféru, takové lehké mrazení v zádech. A z toho jsem byl, jako vždy, jistě pořádně nadšený. 😊