Deník I. – 3 – Sáňkování

Originální text

11. února (úterý) 1986

Dnes jsme sáňkovali. Měl jsem sníh i v botách. Domů jsem přišel prokřehlí. Dlouho jsem se nahříval u topení. Potom bylo Studio Kamarád.

Sáňkovali jsme až na Pumberkách. Byli tam dva prudké svahy. Byl tam i mírný svah. Strany měly jako mantynel.
Byl to takový fajn úvoz, vím přesně kde to bylo.

Ale na jedné prudké zatáčce tam byl malý mantynel a Petr Horák ho přejel a kulil se ze stráně. A abych nezapomněl, sáňkovali jsme s Pionýrem.

12. února (středa) 1986

Dnes jsem byl v kreslení. Dělali jsme muzikanty z hrnčířské hlíny. Já jsem dělal basistu. Moc se mě ale nepovedlo tělo. Když jsem se vrátil domů, nechtěl jsem večeři.

Iva také ztratila náušnici.
Iva, to byl furt nějaký průšvih. 😉

13. února (čtvrtek) 1986

Přijel strejda Pavel. Byl v nemocnici, protože se mu zastavoval dech. Vyprávěl nám příběhy, které se staly v nemocnici.

14. února (pátek) 1986

Dnes se nic nestalo.
Spíš jsem byl líný si něco zapisovat. Tohle bude asi klasická, často se opakující, hláška.

15. února (sobota) 1986

Dnes jsme byly na procházce. Nejdřív jsem nohy sotva vlekl, ale potom jsem byl čilejší.

16. února (neděle) 1986

Nejdřív jsme se klouzali, ale potom jsme si udělali přestávku. O přestávce jsme si hráli hry. Hry: na schovávanou, na honěnou, a potom přišel tajně táta a začal nás tajně koulovat a když jsme na to přišli, tak jsme ho skoulovali. Já jsem mu to pěkně nasolil.

17. února (pondělí) 1986

Když šla Iva s tatínkem hudební školou, přiběhla malá holčička a povídala: Jakou učitelku máš? Soudružku učitelku Markovou odvětila Iva. Holčička odpověděla: Paní učitelka učí teď nás. Iva řekla: Tak to teda musí být na škole dvě paní učitelky Markové. Když nám to tatínek vyprávěl doma, hrozně jsme se nasmáli.

Co na tomhle bylo tak vtipného?! 😉

18. února (úterý) 1986

Zapomněl jsem vám říct, jaké koníčky mám.

Slovo autora

Ten deníček je skvělý v jedné věci, dost přesně si pamatuji zmíněné události. Úplně si vybavuji, jak mi byla po tom sáňkování zima a já se pak nahříval u radiátoru v kuchyni.

Stejně tak tu zmíněnou koulovačku s tátou, jako by se to stalo včera.

Není od věci si prostě příjemné zážitky zaznamenat, nejlépe perem do sešitu, člověk si to pak prostě zapíše do mozku. Zbaběle ale přiznávám, že to již dávno nedělám, k mé škodě.

Docela mě překvapilo, že Studio Kamarád stále běží 🙂

Ukázka Studia Kamarád z roku 1982: