Deník I. – 4 – Kluci mě zlobí
Originální text
18. února (úterý) 1986
Zapomněl jsem vám říct, jaké koníčky mám.
Koníčky jsou: známky, hvězdářství, trochu odznaky a znápky (tím jsem zřejmě myslel nálepky od sirek), auta, modely letadel, herbář.
A teď vám řeknu zájmové kroužky: kreslení, běh a měli jsme jezdit na plavání se školou, cyklistický kroužek.
19. února (středa) 1986
Dnes jsem byl v kreslení. Soudruh učitel mi ukázal vysvědčení.
20. února (čtvrtek) 1986
Dnes se jako schválně nic nestalo.
Klasika, lenost.
21. února (pátek) 1986
Když jsem přišel ze školy, tak maminku bolela hlava. Tak jsem využil chvíle a uklízel jsem. No strašnej Mirek Dušín. Když jsem dával peřiny do peřiňáku, tak vstala a uviděla mě. Udělal jsem té práce mnoho. A ani když mě kluci lákali ven, tak jsem nešel. (* Protože se z toho stal velký úklid a bavilo mě to)
Bože můj, střelte mě do hlavy.
22. února (sobota) 1986
A zase se nic nestalo a večer mě rozbolela hlava.
V dětství jsem opravdu hodně trpěl na migrény.
23. února (neděle) 1986
Dnes jsme si hráli s Petrem, ale když přišel Vláďa, co se nestalo. Vláďa dal Petrovi dopis od Martina. A v tom dopisu bylo (pravděpodobně), aby mě nepustili do chýše.
A začali mě pronásledovat. Všude se schovávali, ale já jsem měl oči na stopkách. Vysmál jsem se těm povedeným strážcům. Pak přišel Martin se podívat na situaci. Když viděl, jak se jim vysmívám, všechno dal zrušit. Tak jsem mu všechno řekl, protože jsem slyšel každé jejich slovo, např. Vláďa povídá: Martin to…., Martin to…., A dál to neuměl říct. Tak Petr poslouchal.
24. února (pondělí) 1986
Dnes k nám přišli dvě návštěvy. Byly to: pan Hájek s miminkem (vlastně už batoletem) a Pavel. Nejdřív odešel pan Hávek s batoletem a Pavel u nás přespal. (Pavel je strejda)
25. února (úterý) 1986
Byl jsem dnes na Pionýru. Dělali jsme soutěž. Vyhrála druhá skupina. V ní jsem byl já. Dostali jsme za to tři bodíky.
26. února (středa) 1986
Nevím, čím mám začít psát. Ráno měl Filípek teplotu 38,7C. Za dva dny má Filípek s Davídkem narozeniny. Bude jim jeden rok. Ale neumějí chodit.
Se školou jsme byli na bruslení. Když nám bruslení skončilo, měli jsme hodinu matematiky. Když jsem se (ve škole) najedl, šel jsem hrát s kluky fotbal.
Potom jsem šel domů.
Čekal mě jeden kroužek kreslení. V kreslení jsme zase modelovali. Já jsem dělal loupežníka. Povedl se mě. Ale mám strach, že mě v peci praskne.
27. února (čtvrtek) 1986
Dnes se nic nestalo.
28. února (pátek) 1986
Dnes jsem dostal jedničku a Iva dostala trojku. Přijela babička a přivezla dort.
Slovo autora
V naší ulici jsme byli (a troufám si tvrdit, nadále jsme) skvělá parta kluků a holek. Jsme generace, které se říká, tzv. Husákovy děti. (děcka narozená v 70. letech minulého století). V té době vláda hodně podporovala zakládání nových rodin. A také mimo jiné výstavbu nových domů, takže se to tak sešlo, že vznikla ulice novostaveb čerstvých rodičů přibližně stejného věku a postupně k nim kupa děcek.
Tím nechci tvrdit, že to tehdy byla nějaká úžasná doba. Nicméně pro nás, pro děcka, to nemělo chybu. Drtivou většinu času jsme trávili bezstarostným běháním venku a děláním spousty blbin. Je fakt, že jsme i dost „válčili“ jak mezi sami sebou, tak i mezi skupinami. K tomu se, doufám, ještě často dostanu.
Na této stránce zmiňuji „chýši“. My jsme za své dětství vybudovali spousty „chýší“ a „bunkrů“. To bylo možné díky pokračující výstavbě dalších domů a tím i pro nás dostupné spousty stavebního materiálu (zejména prkna) na budování chýší. To dnešní děti, podle mě, ve většině případů už ani nemají šanci poznat.
Jak je také vidět, měl jsem spoustu různých zálib a kroužků. Je fakt, že jsem se dokázal často nadchnout pro nějakou novou věc, samozřejmě nadšení a elán dlouho nevydržel.
Jedním z koníčků bylo i lepení plastových modelů letadel. Za své dětství jsem jich slepil celou řadu. Dochovalo se jich jen pár a samozřejmě je poznamenal zub času. Můj úplně první, velmi oblíbený, model je Sopwith Camel. Na něm jsem miloval ten pár pořádných kulometů.
Pár fotek mých modelů, co se jakžtakž dochovaly:
Na závěr pěkné krátké video „Tak jsme žili – Husákovy děti“ (3min):