Deník I. – 9 – Náš rodný dům
Originální text
21. března (pátek) 1986
U zubaře jsem neměl žádný kaz. Když jsem stál ve frontě na oběd, přišla soudružka učitelka: „Co tu tak mluvíte?!” A poslala nás s Vackem na konec (fronty). Na obědě se mi ještě stalo: „Kde máš průkazku?“ Řekla učitelka. A ukázal jsem ji průkazku. A když jsem stál ve frontě na druhé jídlo, přišel ke mně Jakub a povídá: „Ahoj ….“ Dál to nedořekl, protože přišla ředitelka a povídala „Nespletl sis nějak cestu?“ To říkala Jakubovi.
No jo, ve škole se s námi nikdo nemazlil. 😇
22. března (sobota) 1986
Dnes večer jsme byli na plavání. Naučil jsem se trochu plavat. Ve třetí třídě jsem uměl plavat, ale přes zimu jsem to zapomněl.
Když jsme přijeli domů, díval jsem se na televizi. V televizi bylo: „Dva povedení kamarádi“ a „Lakomec“.
Tak buď v televizi běžel film “Dva kamarádi” nebo “Sloužili dva kamarádi”, oba sovětské produkce.
Film “Lakomec” je francouzský, hraje v něm Louis de Funès.
23. března (neděle) 1986
Dnes byl 30. díl Včelky Máji. Celý den pršelo. (Co to je „celý den pršelo?“ Kdo to kdy naposledy viděl?“). Dělal jsem ve sklepě budku pro špačka.
24. března (pondělí) 1986
Dnes je v Praze sedmnáctý sjezd Komunistické strany Československa. Uklízel jsem. Už mám skoro dodělanou budku pro špačka.
25. března (úterý) 1986
Iva dostala nové brýle. Mamince se ale moc nelíbí. Co mám (za kroužky):
26. března (středa) 1986
O půl šesté a pět minut jsem kreslil toto:
Slovo autora
Budka pro špačka sloužila na naší zahradě opravdu dlouhé roky. Bohužel než jako hnízdiště ptactva, častěji byla obsazována vosami. Jestli se dobře pamatuji, tak táta při jejich likvidaci schytal dobrých pár žihadel. Škoda, že jsem si ji před odstraněním nevyfotil. Byla to taková fušařina, ale snaha se určitě také počítá.
Jak vidno, tak jsem okrajově sledoval i politické dění. Ohledně sedmnáctého sjezdu Komunistické strany Československa je zajímavostí, že šlo o poslední sjezd KSČ před Sametovou revolucí.
Já osobně jsem byl poctivým uvědomělým pionýrem a tehdy jsem všemu věřil. Věřil jsem straně, věřil jsem Sovětskému svazu. Za tyto ideály jsem byl rozhodnut bojovat do posledního dechu.
Každopádně bych to úplně nedramatizoval, nejednalo se o nějaké extrémní vyplachování mozků. Hodně jsme žili hodnotami jako je čest a poctivost. To byl důsledek spousty komiksů, které jsme jako děti četli. Alespoň tu zmíním komiksy, jako jsou Rychlé šípy nebo Strážci. Komiksům asi později věnuji samostatný článek, stojí to za to.
AKTUALIZACE: Jako děti jsme komunismus nijak neřešili a ani nevnímali nějaké jeho stinné stránky. Samozřejmě jsem měl o zvůli komunismu nějaké povědomí, ale nikdy jsem nešel moc do hloubky. Když jsem nedávno pomáhal dceři s úkolem z dějepisu, tak o to víc mě překvapily detaily jako zinscenovaný proces s Rudolfem Slánským (doporučuji tohle krátké video, které rozhodně stojí za zhlédnutí) nebo počty chudáků v Táborech Nucených Prací (TNP). Nebyla to pěkná doba. Nejdřív válka a pak tohle. Máme se zlatě a doufám, že to nadále vydrží.
Ještě k plavání. Ačkoliv jsem od mala miloval sporty všeho druhu, tak moje výsledky nebyly nikdy zrovna extra ukázkové. Mohu se vymlouvat na moji postavu nízké výšky, prostě prcek a také chabou kondičku. Ale snahu jsem měl vždy velkou. Navíc jsem na sporty nebyl nikdy dvakrát talentovaný. A plavání to jenom potvrzuje. Popravdě, minimálně do deseti let jsem měl z plávání opravdu hrůzu a nezřídka jsem se topil. Když jsme museli povinně skákat ze skokánku do hloubky, tak mě učitelé pravidelně vytahovali dřevěnou tyčí. Dost traumatizující zážitky.
Strach z vody jsem si vypěstoval již v raném dětství, v nějakém pátém nebo šestém roce mého života, kdy během koupání na sečské přehradě se mi dostal nafukovací kruh pod pás, nohy nahoře, hlava chvilkami nad hladinou, chvilkami pod hladinou. Tenkrát jsem si myslel, že je již se mnou konec. Naštěstí mě včas z vody vytáhla maminka. Takhle jednoduše se může dítě utopit i v hloubce slabého půl metru. Takže zlatá křidélka.
PS. nákres našeho rodného domu se celkem vyvedl, skoro jako z projektové dokumentace 😉