Deník II. – 7 – Jedeme na Seč

Originální text

10. srpna (neděle) 1986

Dnes jsme jeli na chatu.

11. srpna (pondělí) 1986

Byli jsme se koupat.
Ten den byl asi takzvaný „sečák“ – horký letní den. 🌞

Pouštěl jsem tam plachetnici Hvězda.
Normálně jsem už úplně zapomněl, že jsem takovou plachetnici měl. Teď si ji vybavuji. Kde pak je jí asi konec. Trup lodi byl z plechu. Délka lodi, odhaduji, cca 40cm. Uprostřed stožár a na něm přední plachta (gena) a zadní hlavní plachta.

12. srpna (úterý) 1986

Dnes jsme v noci dělali bobříka odvahy.

13. srpna (středa) 1986

Maminka měla svátek. Byli jsme na hradě Lichnice.

14. srpna (čtvrtek) 1986

Dnes se konal večer: Den bobříků.

Byli jsme se také koupat.

Byli jsme v letadle a dostali jsme zmrzlinu.

15. srpna (pátek) 1986

Dnes v noci jsme dělali BOBŘÍKA ODVAHY.
Ano, opravdu nejoblíbenější bobřík.

16. srpna (sobota) 1986

Dnes jsem si udělal vor.
To byly dvě cca metrové smrkové kulatiny průměru cca 30cm, spojené k sobě, se zhruba půl metrovou mezerou, několika silnými klacky. Bohužel vor mě neunesl, což pro mě bylo velkým zklamáním. Když nad tím tak přemýšlím, tak spousta mých nápadů a vynálezů končila neúspěchem. 😏

Šli jsme se koupat. Já jsem se trošičku naučil plavat.
No tomu moc nevěřím, z vody jsem měl již od mala trauma. To vzniklo již v mém ranném dětství, odhaduji ve věku pěti až šesti let, shodou okolností na sečské přehradě, na pláži v autokempu Pláž. Během koupání se mi dostal nafukovací kruh pod pás a to je pro děcko – neplavce docela slušná past. Tenhle zážitek, navzdory tomu že nastal ve velmi mladém věku, si stále dobře pamatuji. Docela trauma. 🙄

Slovo autora

Týden dovolené na chatě na Seči. Jezdili jsme tam jen jednou za rok, hrozná škoda. To byla pro nás největší událost roku. Nekecám, celý rok jsme se stále jen těšili, až zase pojedeme na Seč. 🙏

Ačkoliv je Seč vzdálená pouhých 18km od Chrudimi, pro mě byla cesta tam trochu peklem. V autě se mi dělalo hrozně špatně. První blinkání přišlo většinou hned po serpentýnách v Rabštejnské Lhotě. Než jsme dojeli na Seč, museli jsme minimálně třikrát zastavovat. Navíc, díky emočnímu napětí, jak jsem se celou dobu těšil, tak většinou hned první večer jsem dostal migrénu. Neměl jsem to jednoduché, ale nenechal jsem se odradit.

Jezdili jsme na dvě podnikové chaty Vodovodů a kanalizací Chrudim, což byl dlouholetý zaměstnavatel naší maminky. Chaty jsou hned na začátku chatové oblasti Na Bělidle, ta se nachází pod Sečskou přehradou.

Vůbec nám nevadilo, že jezdíme stále na stejné místo, naopak. Celou oblast jsme měli pěkně zmapovanou. Mapa se celkem povedlo, rozhodně bych ji dnes nenakreslil lépe.

Skutečná mapa:

Na Seč jsme jezdili společně se známými, kteří měli děti ve stejném věku jako jsme byli s Ivou, jen obráceně. Irenka byla stejně stará jako já a Mireček jako Iva. Dlouhé roky jsem netušil, že Mireček je jen krycí jméno a ve skutečnosti se jmenuje …. 😗

Jak jsme jezdili takhle v partě, tak jsme si díky tomu dovolenou všichni maximálně užili a tím myslím včetně rodičů, protože od nás měli klid a nemuseli se nám extra věnovat.

Ten jeden týden na Seči byl vždy velmi intenzivní, plný akcí a zábavy. V lesíku vedle chaty jsme si stavěli u stromů malé chaloupky. Stěny z klacíků, střecha z mechu. Jejich stavba je oblíbená určitě i dnes, během procházky občas na nějaké domečky narazíme. To je dobře, rostou tak z dětí třeba budoucí architekti. 🙂 U nás se to ale minulo účinkem. 😎

Pobyt na Seči nám byl i užitečnou průpravou do života. S rodiči jsme vyráželi do lesa na uschlé dříví, tahali jsme pak k chatě celé stromky, které bylo potřeba zdělat. Osekat větve tak, abychom se neporanili. Třeba nesekli ostrou sekerou do lýtka. Co jsme se nadřeli u řezání a štípání dřeva. Ale byla to hlavně zábava, dřevo jsme potřebovali jen na táborák, nedělali jsme toho kubíky do zásoby na zimu.

Naučili jsme se stavět různé druhy táboráků, nejčastěji pyramidu nebo pagodu.

Večer jsme si často opékali buřtíky, s opečeným chlebem, to je mňamka. Ta vůně a chuť! Ale nesmí se tím člověk moc přejíst.
Také jsme si v kotlíku vařili polévku, třeba gulášovku nebo bramboračku. Také jsme si vařili i čaj z listí malin a lesních jahod, ale pamatuji se, že byl nevalné chuti.

Večer jsme pak vložili do žhavého popela táboráku brambory, které se do rána krásně upekly. Někdy spíš až skoro spálili. Pečené brambory jsme pak ráno ještě horké, posolené jedli ke snídani jako chuťovku. Taky super. 😛

S oblibou jsme si rádi vyráběli luky, šípy a stříleli do terče. Naštěstí vše bez zranění. Oblíbenou činností byla výroba oštěpu, hodně jsme si vyhráli s vyřezáváním různých ornamentů do kůry oštěpu. Pak jsme opalovali špičku oštěpu, aby byl hrot tvrdší. Nejsem si úplně jist, zda to mělo nějaký význam. Ale zčernalý, opálený hrot vypadal pěkně. Oštěpem jsme často házeli do dálky, největší radost byla, když se oštěp zapíchl do země. No hlavně, že ne do někoho jiného.

Opravdu hodně jsme se naučili z různých příruček Zálesáka – zmíněné různé druhy táboráků, pak různé uzly, rozlišování stop zvířat, morseovka, práce s mapou a buzolou a spoustu dalších tipů a triků.
Dokonce jsem jednu, řekl bych dost podobnou, příručku našel v knihkupectví.
Osobně bych dal knihu tohoto typu jako „povinnou četbu“ pro žáky prvního stupně základních škol, místo nějakého vysoce cenněného, ale nezáživného klasického díla. 😃

Určitě je potřeba zmínit i sportovní vyžití. U chatky bylo takové minihřiště, žádný tenisový kurt, ale nechalo se na něm zapinkat třeba líný tenis nebo badminton. Nebo mini nohejbal, ale to spíš jeden na jednoho.

A nezmínit náš oblíbený brod pod chatou, to by byla trestuhodná chyba. Co jsme se tam natrávili času.
Voda je z výpusti ze dna přehrady a za jakéhokoliv počasí je slušně ledová.

Každý rok jsme povinně absolvovali túru na zříceniny hradu Oheb a Lichnice. Vůbec nám to ale nevadilo, na túry jsme chodili rádi. 🤗

Pro ty co neznají, tak obě zříceniny opravdu stojí za návštěvu, zejména je z nich úchvatný výhled. Z každé zříceniny jiný – z Ohebu do malebné zátoky sečské přehrady s ostrovem a z Lichnice je výhled do širého okolí směrem na Čáslav.

Nepravidelně jsme pak navštěvovali i úžasný zámek Žleby, kde je snad největší sbírka zbraní v České republice. A já zbraně všeho druhu miloval. Jestlipak by v té době Irču napadlo, že tam jednoho dne bude dělat brigádně sezónní průvodkyni.

Zmrzlinový pohár v letadle v autokempu U letadla byl jedním z nejvýraznějších a nejvýjimečnějších zážitků. Návštěva letadla byla možná pouze jednou za pobyt. Tohle pravidlo zavedli rodiče, aby ušetřili. Ale i díky tomu pak návštěva dodala exkluzivitě. Cestování letadlem někam do zahraničí byla pro nás v té době stejná utopie jako kdybychom měli v dnešní době letět do kosmu. Takže zmrzlinový pohár v letadle by nezapomenutelným zážitkem. To potvrzuje i fakt, že jsem si do deníčku nalepil dvě vstupenky z letadla. Vstupné pro dospělého stálo 2Kčs a pro dítě 1Kčs.

Naše trasa z chat do autokempu U letadla vedla podél výjimečného dřevěného přivaděče vody. Sem tam byla v potrubí dírka nebo škvírka, ze které na cestu tryskal pramínek vody. Tím jsme samozřejmě probíhali.

V roce 2010 pak bylo stávající dřevěné potrubí nahrazeno ocelovým. Pěkný článek o tomto unikátu je na stránkách rozhlas.cz

Seč byla v té době významným rekreačním střediskem, do kterého mířila i spousta turistů ze zahraničí, například z východního Německa (NDR), Polska a dalších. Po pádu komunismu přišel velký úpadek a až postupem času byla Seč a její krásy opět objevovány turisty.

Tak do tohoto rekreačního střediska (Motel Seč) jsme kdysi chodili na obědy. Pamatuji se, jak jsem tam stál s velkým plastovým tácem ve frontě.
A tak to tam dnes vypadá. Zajímavé, že to došlo až takhle daleko. Přitom na celkem super místě.
Více fotek například na blogu veruce.cz

A tady jsem si vygooglil ještě nějakou hodně starou fotografii, podle aut tipuji 60.-70. léta. To bych pomalu ani nepoznal.