Deník IV. – 13 – Tak tohle jsem pos…
Originální text
17. listopadu (čtvrtek) 1988
Dneska jsem dostal kulatou kouli z ruštiny.
Máme do půl čtvrté.
Při výtvarné výchově jsme dodělávali maňásky. Soudružce učitelce se můj maňásek asi nejvíc líbil. Občas mi přijde, že jsem si žil ve svém vlastním naivním světě.
Doma jsem se učil přírodopis a matematiku (odmocniny)
Mimochodem, tento den je přesně rok před sametovou revolucí. Kdo by to tehdy čekal, že? Já rozhodně ne. Navíc mě ta tehdejší doba přišla jako naprosto v pořádku. Byl jsem idealista ochotný padnout za vlast, pokud by to bylo nutné. A s likvidací zrádců naší vlasti bych zřejmě naprosto souhlasil.
18. listopadu (pátek) 1988
V pátek jsem dostal jedničku z matematiky z odmocnin a z přírodopisu. Aby taky ne, když jsem se tak poctivě učil.
Protože nám odpadla poslední hodina (HV) – hudební výchova, měli jsme do půl jedné.
Využil jsem toho a šel jsem zase pozorovat tu holku co mám rád (Lenku …).
Když se jednou otočila a uviděla mě, tak se zase otočila a asi poznala, že ji pozoruji.
Když vešla do své ulice, tak jsem to vzdal, protože tam za ní šly jedny holky, asi z její třídy.
Ale rozhodl jsem se, že tam stejně půjdu.
Potom k ní přišli tři kluci a nějak (nevím jak) se tam s nimi semlela.
A já blbec jí nepomohl. Taková nádherná šance k seznámení. Nebál jsem se vůbec těch kluků, ale jí. Ani nevím proč. Prostě jsem nemohl.
Když už jsem se rozhodl, že jí pomůžu, použila jiného domu a řekla, že jestli budou něco dělat, že zazvoní.
Velmi mazaná liška. To ji chválím. 👍
Tak kluci odešli a ona, o několik domovních dveří dál, se dostala domů.
Pozdě jsem litoval. 😭
Bál jsem se, že mě viděla. Určitě by mě odmítla kvůli tomu, že jsem ji nepomohl.
Byl jsem psychicky zdolaný. Proto jsem čtvrtek napsal tak krátký. (čtvrtek jsem psal v pátek a pátek jsem psal v sobotu).
Toho dne jsem už moc věcí neudělal.
Venku bylo sychravé počasí a krápalo. Nejraději bych tento den posunul, aby se tohle odehrávalo znovu. Určitě bych jí pomohl.
Slovo autora
Tak tohle mi narovinu trhá srdce. Přijde mi, jako že jsem přišel o svoji životní příležitost. Láska mého života napadena partou tří gaunerů. Takováto šance se skutečně vyskytuje snad jen jednou za život. Co víc jsem si mohl přát. A já to takhle podělal.
Nejhorší na tom je, že tam asi píšu pravdu, o tom, že jsem spíš bál jí než těch kluků. Já jsem byl odkojen Vinnetouem a Old Shatterhandem, kteří byli chrabří a ničeho se nebáli. Ani přesily. Navíc jsem měl o sobě naivní představu o mé síle, rychlosti a hbitosti. Ve skutečnosti jsem byl vždy ten nejmenší z nejmenších ve třídě.
Jasně, byl jsem naivní blázen, ale tak jsem byl prostě nastavený a konfliktu bych se nevyhýbal.
(Dneska bych již spíš volil moudrý útěk)
A ty důsledky toho, že jsem ji nepomohl, jsem si asi odvodil celkem správně. Pokud si mne všimla, tak bych minimálně dostal „konstruktivní zpětnou vazbu“. A po právu.
Někde jsem četl takovou teorii, že se musíš rozhodnout a konat do tří vteřin. Pak už je většinou pozdě a člověk skončí, tak jak jsem skončil já. Nejprve v pochybnostech a později již jen v lítosti, že nekonal.
Na druhou stranu, jak se říká … „lepší živý posera, nežli mrtvý hrdina“.
No, dopadlo to, jak to dopadlo. Mohl jsem si večer maximálně zaplakat u nějaké smutné zamilované písničky, třeba téhle: