Deník IV. – 5 – Blbneme venku

Originální text

6. listopadu (neděle) 1988

Dnes jsem spal až do čtvrt na devět. O půle dávali Studio kamarád. V něm dávali:

Včelku Máju
Netečná princezna
Návštěvníci
Šmoulové (Smerfy) s Gargamelem – to je hustý, jak tu mám poznamenaný i polský překlad
Frkačky za kačku
Minizprávy

V těch „Minizprávách“ říkali, že se v Asii rozmnožily kobylky a jí vše zelené. Asi nebudou mít nic k jídlu. Ukazovali to kamerou. Jsou jich celé mraky.

Po Studiu Kamarád jsem se učil.

Maminka mě vyzkoušela z českého jazyka a z chemie prvky.

Šel jsem s Ivou, Filipem a Davidem ven.

Nejdříve jsme hráli fotbal na jednu bránu. Brankář, obrana, útok. Já jsem byl útok. Když nás to přestalo bavit, tak jsme šli hrát na vlka a na ovečky.

Ale také nás to přestalo bavit. Šli jsme hrát na schovku (schovávanou).

Potom jsme šli hrát fotbal.

Já s Jakubem a Ivou, proti Martinovi, Vláďovi a Ondrovi. Já jsem si dal dva vlastňáky a Jakub jeden, ale potom jsem dal ještě dva góly.

Jojo, to jsem celý já. 😂

Skončilo to 7:2. Martin: Jakub/Lukáš

Protože šli už všichni domů.

Pro pamětníky dávali „Noc klavíristy“.
Tak si říkám, kolik filmů už upadlo v prachu zapomnění.

Šel jsem se vykoupat a umyl jsem si hlavu.

Ve večerníčku dávali „Jen počkej, zajíci!”
Tak zrovna tohle je nadčasové a myslím, že se na to dá dívat i teď.

Ve čtvrt na devět jsem si šel lehnout.
To teda pěkně brzy, se slepicema. 🤓

 7. listopadu (pondělí) 1988

Měli jsme psát desetiminutovku z češtiny. Ale nepsali jsme ji, protože s. u. (soudružce učitelce) Brožové onemocněl syn.

Zato jsme však psali ze zeměpisu, protože jsme zlobili. Z matematiky probíráme mocniny. O velké přestávce jsem se šel domů převléknout, protože byl tělocvik. Ale po jedné hodině jsme měli “kladení věnců”. Takže já jsem tam byl v teplákách. Bože … opět celý já 😂

Slovo autora

Pěkně intenzivní den. To jsme toho stihli. A většinu času jsme si vystačili jako parta děcek bez rodičů. To měli docela prima.

Ještě k tomu fotbalu. Já jako vždy, sice nadšený, ale reálně mi to moc nešlo. Ale tentokrát jenom dva vlastňáky, to ještě jde. A že i Jakub si dal vlastňák, to musela být velká náhoda, to je dobrý fotbalista. 🙂

Mě osobně fotbal nikdy moc nešel, proto jsem v cca 12-13 letech přešel na pohodovější nohejbal. A ten mi mimochodem zůstal až dodnes, tedy již nějakých 30 let prakticky v kuse, téměř bez přerušení, každou neděli na plácku za hřbitovem U Václava.

No ale služebně nejstarší, z té úplně původní bandy, nadále zůstává můj strýc Pavel, který hraje již přes 40 let. To má někdo vytrvalost.

Mimochodem, ani nohejbal nehraji bůh ví jak dobře, ale člověk se alespoň hýbe, dokud to jde. A to je to nejdůležitější. Navíc je kolem nohejbalu prima parta. 👍